Zpět na hlavní stránku

Sofie

 

Když jde o dobré obrázky, tak nejsem zrovna kolegiální. Tedy ne, že bych druhým něco záměrně kazil či jim stál v obraze. To jenom někdy. Jako tehdy ve Vídni u Vranitzkého a Sinowatze. Podvědomě jsem tušil, že musíme s naším partnerem zůstat v hovoru. To nebyl problém, hovořil německy. Fungovalo to dobře, pánové od bezpečnosti to akceptovali, uklidnili se a nechali nás na pokoji. Stali jsme se jakoby součástí celé vítací kohorty. A pak se najednou otevřely dveře a do haly vstoupil Živkov. Ve vteřině jsem se rozhodl nezvednout kameru. Šlo o taktické rozhodnutí, nic nebylo domluveno, chtěl jsem raději ty pozdější obrázky. Namířil si to přímo k nám, náš partner z rozhovoru mu byl asi nakloněn či naopak. Potřásli si rukou a Živkov se dověděl o našem televizním rozhovoru. To jsem vyrozuměl s pomocí zbytků ruštiny ležících někde v koutku mého mozku. Živkov na nás ještě jednou pohlédl a bulharsky nás pozdravil. Sebral jsem veškerou drzost a rusky odpověděl. Nečekal to a hned se ptal, jak je možné, že kameraman německé televize mluví rusky. Tak jsem se mu snažil objasnit, kdo jako jsem, Pražák, a tedy vlastně „bratr“ ze socialistického tábora. Během našeho rozhovoru přišlo znamení, že německá delegace dorazila a že je načase vyjít před budovu.

Jako slušný člověk jsem rozhovor nepřerušil a kráčel dále po boku Živkova. Ochranka to vzala na vědomí, stejně se nikdo neodvážil zakročit. Když jsme vyšli před budovu, měl jsem již obavy, že teď bude konec a někdo mne vyhodí. Ale byla položena další otázka a já se snažil odpovědět. Pak se najednou objevila na konci toho červeného koberce německá delegace a Živkov mi řekl: „No teď toho musíme nechat a jít je přivítat.“ Dokonce mi pokynul rukou, jako by chtěl říci, teď přijdou ty oficiality, teď musíme pracovat. Nic mi nebylo milejší, zdvihl jsem kameru na rameno, on se ještě do objektivu usmál, pak zvážněl a společně jsme vykročili k tomu červenému koberci. Měl jsem již dostatek zkušeností, abych hned zvolil patřičný odstup, ti pánové od ochranky po mně hodili okem, ale hned poznali, že nejsem začátečník, a věděli, že nebudu dělat problémy a stát někde v cestě, či dokonce že překročím onu pomyslnou červenou linii, která musí vždy kameru oddělovat od jejich „objektu“, jak říkají mezi sebou pomocí vysílačky.

Vše dopadlo, jak jsem očekával. Pánové se setkali uprostřed cesty, aby si potřásli rukou. Já byl u toho, ostatní ne, 15 až 20 metrů jim scházelo k tomu získat pořádné obrázky. Pak se to ještě zhoršilo, Živkov a jeho host si to zamířili zpět k budově, od které jsme před několika málo minutami odešli. Já byl zase u toho, kolegové jen gestikulovali na pro ně špatném konci červeného koberce. Pak se přeci jenom nad nimi někdo slitoval, směli také dovnitř, státníci si znovu potřásli rukou pro kamery. Já se držel raději poněkud stranou, točil všeobecnou atmosféru, kdybych se snažil stát v první řadě, asi by nebylo možné zabránit nějakému tomu „strčení“, kterého by se ten či onen kolega mohl dopustit. Jen tak náhodou. Vše jsem trochu vynahradil tím, že každý, kdo o to požádal, dostal kopii našeho materiálu.

 

 

Zpět na hlavní stránku