Zpět na hlavní stránku

Prapodivné rozloučení

 

Vše začalo vlastně tím, že jsem se jednoho dne dozvěděl, že má přítelkyně nedostane pracovní povolení a moje že je také na vážkách. Celá ta léta jsem byl akreditován pro Českou televizi nebo Český rozhlas. Každý věděl, jak to vypadá s honoráři, a pokládal proto za logické, když jsem si na živobytí vydělával jako kameraman. Vládní tiskové oddělení takříkajíc mhouřilo oči, proč ne, nikomu jsem neškodil a mé zpravodajství bylo akceptováno jako objektivní. Já si myslel totéž, neznamená to, že jsem šetřil kritikou, když jsem ji považoval za oprávněnou, ale nikdy jsem Izrael nevinil z věcí, za které nemohl. Ostatně to již mnohým stačilo k podezření, že jsem očividně na straně té „brutální“ a „arogantní“ izraelské politiky či dokonce že hlásám dál její propagandu.  Většinou jsem se všem těm diskuzím vyhýbal, život mne naučil, že jsou lidé, jež není možno přesvědčit, opírají svá tvrzení velmi často o nevědomost, kterou pokládají za absolutní pravdu. Takže ať to bylo tak či onak, každým rokem jsem dostával bez problémů štempl do pasu, že si můžu dělat, co chci. Pomalu se ale situace měnila, stará generace opouštěla politické posty, do popředí se dostávali lidé, u kterých jsem si již nebyl tak jist, zda bojují o budoucnost Izraele či jenom o moc. Já se přikláněl k tomu druhému, přepadal mne z toho smutek, dlouhá léta jsem měl pocit, že Izrael je země, kde zůstanu navěky. Ale čím dál víc jsem se setkával s proměnami, které začínaly obtěžovat, občas přivádět i k zuřivosti.

Mnohá bezpečnostní opatření již totiž podle mého názoru hraničila se schizofrenií. Měl jsem pro ty četné kontroly vždy pochopení, ale když jsem se při státních návštěvách musel několikrát za den podrobit tuctu stejných otázek a být dvě hodiny před bezvýznamným stiskem rukou dvou politiků na místě, kde se pak vše v pěti minutách odehrálo, připadal jsem si často jako blbec. Když někdo pak několikrát za den kontroloval obsah mých tašek a kapes, prohlížel si každý kabel a hloubal nad každým mikrofonem, měl jsem toho všeho pomalu také plné zuby. Často jsem se ironicky tázal, zda by nebylo lepší chodit k premiérovi nahý. Pokládali to za aroganci, já se tomu nebránil, přesně tak jsem to myslel. Přestože to někdy bylo vlastně humorné, či spíše komické až groteskní. Stál jsem tak jednou před mladou dívkou, bylo jí devatenáct, měla na sobě uniformu a natrénovali jí řadu důležitých otázek. Tak se mě třeba ptala, zda často chodím k předsedovi vlády. Nebyl bych to ani já, abych jí nevysvětlil, že když jsem zde byl poprvé, tak jí byly asi dva roky, chodila do mateřské školky a pravděpodobně si ještě ani nebyla vědoma toho, ve které zemi se to vlastně narodila a že vůbec nějaký premiér existuje. A také, že jsem již zažil řadu premiérů, a jak vidno, žádného jsem zatím nezabil, přestože kdybych to někdy měl v úmyslu, tak bych k tomu měl již desítky příležitostí.

Byla inteligentní, trochu se začervenala, naznačila, že se tak ptát musí, já s tím souhlasil, zbytek dotazů proběhl s obvyklou rutinou, přestal jsem zlobit, ale na konci jsem měl pocit, že jsme se oba zamysleli nad tím, co to tu vlastně děláme. Jinak tomu bylo u jiné dívky, trochu starší, asi tak pětadvacet let. Ta seděla na vysokém postu, zdědila ho po dámě, která zemřela na rakovinu, dlouhá léta jsem ji vídával pravidelně, vždy mi právě udělovala potvrzení, že mám právo na povolení k pobytu a k práci.

Její následnice to však viděla jinak, opájela se pocitem moci nad druhými, brzy přišla na to, že může rozhodovat o bytí a nebytí zahraničních novinářů. Jeden německý kolega tak seděl asi tři měsíce v Ammánu, jen tak si tam vyjel na docela normální reportáž, při zpáteční cestě se nedostal přes hranice, nevěřícně si musel vyslechnout, že jeho povolení k pobytu je prohlášeno za neplatné a jeho pobyt je nežádoucí.

 

Zpět na hlavní stránku