Zpět na hlavní stránku

Ramalláh, město plné překvapení

 

Ramalláh bylo svobodné město, směl se zde pít i alkohol, ve své oblíbené restauraci jsem si dával vepřovou šunku, a to i v době ramadánu. Vše vypadalo tak, jako by kulturní a politická tolerance našla živnou půdu právě v této části arabského světa. Jezdit sem natáčet bylo bez problémů a nebezpečí, většina témat byla optimistická. Izraelská armáda zde sice ještě pořád hlídkovala, ale přeci jenom se držela spíše na okraji města, hlavně kvůli sídlištím, která se rozprostírala nedaleko. Stál jsem tak jednou na velké křižovatce, která leží na severu města, v její blízkosti se nacházela vojenská posádka a vlastně i velitelství celé oblasti. Byl slunečný den, myslím i židovský svátek, žertoval jsem totiž s vojáky, kdo jim přinese odpovídající slavnostní oběd. Odpovídali s úsměvem, přiznali, že v jejich džípu není jen munice. Jeden se dokonce rozhodl nám něco nabídnout, ale již se k tomu nedostal, ozval se výstřel, kulka brnkla o blatník vozidla, hned jsme i věděli, odkud to přišlo, a již jsme se krčili v zákrytu auta. Vojáci odpověděli také střelbou, cílem byla rozestavěná budova vzdálená asi tak dvě stě až tři sta metrů. Měla celkem pět podlaží a právě z toho posledního byl překrásný výhled na místo, kde jsme stáli.

Nepokládal jsem to za nic veselého, kameru jsem raději nechal na pokoji, spíše jsem koukal, jak a kudy zmizet. Nedaleko nás byla asi metrová zeď, lemovala kraj silnice a podle mého odhadu by nám měla poskytnout dostatek ochrany. Vedla podél celé silnice a končila nedaleko budovy nově vybudovaného hotelu, jehož majitel se také asi nechal ovlivnit vidinou mírové budoucnosti. Tam stálo naše auto. Byla se mnou Katrin, jí také nebylo do smíchu, ale nechala se přesvědčit, že se musíme dostat k té zídce. Byla to opravdu jediná možnost. Měl jsem i dojem, že ten, který po nás střílel, nebyl sám, já to tipoval tak na tři zbraně, které se sice nepravidelně, ale přeci jenom ozývaly. Izraelští vojáci odpovídali zrovna tak, ale čekali na posilu, respektive určitě poslali nějakou hlídku na druhou stranu, dalo se tam zajet oklikou, a jak se říká ve vojenské hantýrce, chtěli tak vpadnout nepříteli do zad. Já naznačil vojákům, že jako hodláme doběhnout k té zídce. Ten, který nás chtěl předtím hostit, přikývl, pohodlně opřel zbraň o nárazník, ukázal mi prstem, abychom dávali pozor a čekali, až bude střílet. Pak vyčkal na výstřel z toho domu, rychle zamířil směrem, kde tušil střelce, a také zmáčkl několikrát spoušť. Nestaral jsem se o to, zda trefil, místo toho jsem dloubl svou společnici do zad, rozběhl se k té zídce a hlavně dával pozor, zda mne Katrin následuje. Již jsme přeci jenom toho spolu trochu prožili, takže poslechla, držela se těsně za mnou a za okamžik jsme sebou žuchli do stínu ochranného betonu. V očích měla přeci jenom strach, ale nějak se ovládla. Když si tak zavzpomínám, tak jsem ji nikdy neviděl hysterickou, snad jen občas, ale to šlo spíše o vysílání samé a ne o situace, jako byla tato.

Jak jinak, zapálili jsme si cigaretu a já přemýšlel, co dál. Střelba neustávala a toto místo nebylo zrovna vhodné k vystrkování hlavy. Nebylo by totiž dobré, aby si ti Palestinci mysleli, že se tu plíží izraelští vojáci. A také zde bylo nepříjemně i proto, že jsme prakticky leželi v palebné linii, kulky nám létaly nad hlavami, skutečně si dovedu představit příjemnější místa pro ležení na zemi.  Nezbylo tedy nic jiného, než se napůl plížit podél té zdi až k tomu hotelu. Ulice zde nikdo nikdy nezametal, ale na vybranou jsme neměli. Částečně po čtyřech jsme se vydali nazpátek, ale na dvou místech nezbývalo než se plížit, zeď tam byla nízká. Když jsme skoro dosáhli cíle, obrátil jsem se nazpátek, byl to opravdu zajímavý pohled na džíp stojící osaměle uprostřed křižovatky. Pak jsem zaslechl druhý, jel plnou rychlostí a přibližoval se. Katrin lezla za mnou, zastavila se také a pohlédla nazpět, když se ale opět obrátila ke mně, nevěřila vlastním očím, protože jsem jí podával mikrofon. Sám jsem si již připravoval kameru a jen ukázal, že od ní očekávám takzvaný stand up. Tedy ne vestoje, ale vleže. Chtěla odporovat a ťukala si na čelo, já ale zůstal neoblomný, pokládal jsem to za skvělý nápad, ta vynikající filmová atmosféra k tomu všemu přímo sváděla. Nakonec raději souhlasila, věděla, že se asi nenechám přesvědčit, a tak to chtěla mít raději za sebou. Vyžádala si několik vteřin na soustředění, nakonec kývla, že je připravena, já spustil kameru, právě dojížděl ten druhý džíp. Katrin vše bez chyby komentovala, ani jednou se nezadrhla či nepřeřekla. Bylo to opravdu perfektní, nakonec mi vše odpustila, ostatně nic jiného jí nezbývalo, redakce v centrále byla naším výstupem nadšená. To jsem ale ještě netušil, že na této křižovatce strávím v příštích týdnech ještě mnohé hodiny a že mi také ne vždy bude do smíchu.

 

Zpět na hlavní stránku