Osud a jeho hříčky
Já jsem se naštěstí sešel s Astrid, zřizovala studio pro SAT 1 a hledala kameramana. Dohodil mi to právě ještě ten šéf, bylo mu jasné, že jeho následník mne asi nebude chtít vidět. Já ho občas vídával, ale jednou jsem ho přeci jenom musel navštívit. Nějak se mi doneslo, že opět šíří všelijaké divné informace o mně a mé přítelkyni. Prostě v tom smyslu, že jsem vlastně podvodník. Neodhadl dobře situaci, podcenil Izraelce, nemohl tušit, že ani on si zde při svém prvním pobytu neudělal jen přátele. Několik let zde totiž už šéfoval studiu. Byl zde rád, a proto i ta touha se sem ještě jednou vrátit. Sen se vyplnil a on mohl pokračovat ve společenské kariéře. Již tehdy měl několik problémů, občas plácal různé nesmysly v touze být zajímavý, jeho hloupost tomu však bránila, mnohdy to skončilo trapným nedorozuměním, tyto výroky byly chápány jako antisemitské. Jeho ochránci však vždy věc sprovodili ze světa, kariéra mohla pokračovat.
On sám asi na to vše zapomněl, podcenil, že jsem tu trochu déle než on a že je docela možné, že zde již mám opravdové přátele, kteří mne vidí jinak, možná si mne i váží a nejsou ochotni tolerovat, když o mně někdo špatně mluví. Byl jsem zde totiž již pět let, to není málo, aby jeden ukázal, jaký opravdu je. Izraelci si rovných lidí cení, měl jsem tedy automaticky lepší pozici než můj profesionální pomlouvač, dověděl jsem se tedy velmi rychle, odkud vítr vane. Měl jsem za sebou již zkušenosti z Vídně, na nějaké právnické kroky jsem tedy nepomýšlel, ale udělal jsem to, co by jeden asi v takové situaci udělat měl, hlavně když se jedná o takové „charaktery“, jako je P.M.D. Prostě jsem jednou vstoupil na zakázanou půdu, vešel bez ohlášení do jeho svatyně. Strašně se vylekal, nebyl varován. Pro jistotu zůstal sedět za stolem, cítil se tam bezpečně, měl pravdu, ruku bych mu stejně nepodal, spíše se mu trefil do nosu.
Zastavil jsem se těsně u hrany stolu, trochu se k němu shýbl, ruce opřel o psací desku a celkem neomaleně mu sdělil, že když nebude držet hubu a i nadále se bude pokoušet rozšiřovat pomlouvačné nepravdy o mně a mé přítelkyni, tak nemám problém zavolat několik přátel, kteří mu již vysvětlí, že se něco takového nedělá. Začal něco koktat, jako že co si to dovoluji, že si takový tón vyprošuje, že si bude stěžovat. Tak jsem jen dodal, že je mi úplně jedno, co bude dělat a vůbec co dělá, ale na tom jednom trvám, to nebudu tolerovat v žádném případě, a také, že se s ním o tom nehodlám ještě jednou bavit. Na to už ani nereagoval, seděl tak trochu pobledlý, hluboko zabořený do šéfovského křesla a doufal, že ten stůl neobejdu. Nijak jsem po tom netoužil, jednoduše jsem se obrátil a vypochodoval. Dveře jsem důrazně přibouchl, asi tak, jako když člověk zavře truhlu, kde je jeho minulost.