Rozporuplný Nábulus
Vystoupil jsem, chtěl jsem vědět, co se to zase děje. Nic neobvyklého, jen uprostřed silnice ležel velký ruksak, byl asi tak padesát metrů od nás a izraelský důstojník mi vysvětloval, že má podezření, že by to mohla být bomba. Když jsem se ptal, co jako budeme dělat, tak v klidu odvětil, že specialisté jsou již na cestě, právě vyrazili z Jeruzaléma. Podle mne měli před sebou dobrých sedmdesát kilometrů, mohl jsem se připravit na to, že tu zůstanu trčet dobrou hodinu. Měl jsem s sebou kameru a teleobjektivem jsem si ten ruksak začal prohlížet, vypadal spíše na to, že ho někdo ztratil. Ukázal jsem to i tomu důstojníkovi, se zájmem si vše mou kamerou prohlížel, ale nechtěl se mnou souhlasit, riziko bylo velké. Tak jsem mu navrhl, že se na to půjdu podívat zblízka. Koukal na mne, jako bych se zbláznil, ale jen se optal, zda je nějaké zpravodajství opravdu tak důležité, aby jeden kvůli němu riskoval život. Řekl jsem mu, že ne, ale že to přesto dělám, mnohdy každý den. Jen vrtěl hlavou, ale trval na tom, že nikam nesmím. Pokoušel jsem se ho přesvědčit alespoň k tomu, aby mne nechal kolem projet. To také nepokládal za dobrý nápad, věděl totiž stejně jako já, že by se přeci jenom mohlo stát, že někde za rohem je nějaký koumák s telefonem, který, až se někdo k ruksaku přiblíží, zavolá na telefon, který je uvnitř a je napojený na bombu, aby mohlo vše pěkně vyletět do povětří.
Při vzpomínce na Nábulus se hlásí i jiná událost. Bylo to v době, kdy panovalo zase obležení a Izraelci nepouštěli nikoho ani dovnitř a ani ven. Jenom v opravdu vážných případech zátaras uvolnili, většinou se jednalo o nutné lékařské ošetření či důležité politiky. A tu přišli ti palestinští radikálové na opravdu zrůdnou myšlenku. Přesvědčili malého chlapce, myslím, že nebyl starší deseti let, aby si nechal na sebe pověsit bombu, do ruky mu dali spínač a poslali ho přímo k izraelským vojákům uzavírajícím silnici. Ten chlapec byl plný strachu, v půlce cesty se zastavil, vojáci brzo rozpoznali, o co jde, nic jim to ale nepomohlo, stáli zde trochu bezradní. Koukali na toho brečícího kluka a prostě nevěděli, co mají dělat. Měli strach se k němu přiblížit, ale zároveň ho chtěli zachránit. Ten chudák tam pak dlouho stál, musel také čekat na specialistu, který k němu došel v takovém tom obludném obleku a osvobodil ho. V té době jsem byl již značně otrlý, ale toto mne nějak naštvalo, na Nábulus jsem zanevřel, nespravedlivě jsem usoudil, že obyvatele města, kteří něco takového dopustí, nemohu mít rád.