Noční můra, či normální život
Byl to opravdu šok, ne, že bych si myslel, že ty události v Albánii zůstanou bez následků, ale přeci jenom jsem se domníval, že budeme konfrontováni s trochu jiným problémem. Byl jsem naivní, byl jsem přesvědčen, že když se novinář něčeho takového dopustí, je okamžitě propuštěn. Byl to vlastně prohřešek toho nejvyššího řádu. Nebyl jsem ale tak naivní, abych doufal, že se Bavorská televize bude chovat jako každá jiná, tedy že sáhne k drastickým opatřením. Ale přeci jenom jsem počítal s tím, že nám „šéf“ dá pokoj, bude mít jiné starosti, že nastane takové nucené příměří. To ráno mne přesvědčilo o opaku. Vyšlo najevo i to, že vedení Bavorské televize stojí pevně za svým „vedoucím“ pracovníkem. Také jsem ještě nevěděl, že to má hlubší kořeny. Tehdejší ředitel měl totiž podobnou minulost. Dříve byl také redaktorem, dostal se i do Říma, byl tam šéfem a prožil tam horor, který ho poznamenal do konce života. Osazenstvo si z něho dělalo legraci, také nic neuměl, neměl co říci, byl z toho smutný a tehdy mu nikdo nepomohl, vedení bylo názoru, že je to jeho problém. Zanechalo to v něm trauma, a když se stal ředitelem, byla všechna zahraniční studia podřízena jenom jemu. O všem rozhodoval a hlavně se postaral o to, že tamní šéf je vlastně přímo jeho zástupcem, tedy jeho činy může posuzovat jen bůh na bavorském nebi. To vše vyšlo najevo teprve později, vylíčil mi to šéf právního oddělení. Několikrát jsem se s ním sešel, vlastně byl milý, ale zcela jasně mi dal najevo, že je tu od toho ochraňovat ty pány, když udělají svou obvyklou blbost. Můj návrh, že by snad měl ochraňovat zájmy Bavorské televize, odmítl pokrčením ramen, nebyl si jistý, že je za to placen. Připustil však, že by nebylo špatné, kdyby se s ním ti mocipáni poradili, než udělají zase nějakou volovinu, kterou on musí vyžehlit. Byl z toho trochu smutný, ale to mu nic nebránilo v tom, aby každý den pročítal došlý fax, kde stálo na minutu přesně, co jsem o svém „šéfovi“ v sekretariátu prohlásil. Bylo tomu skutečně tak.
Často jsem na to vzpomínal v dobách poté, co padla berlínská zeď a Německo se začalo vypořádávat s minulostí. Hlavně s činností tajné policie, tedy s prací těch, kteří se označují jako spolupracovníci „Stasi“. Byla doba, kdy se o tom hovořilo skoro denně, noviny, rozhlas a televize neúnavně přinášely nové a nové příběhy. Byl zřízen i zvláštní úřad, kde se nedělalo nic jiného, než se pročítala akta. Pátralo se po tom, kdo koho špicloval, mnohdy to ale četli lidé, kteří neměli páru, co mají před sebou, jak ten systém fungoval. A tak se stalo, že čas od času byly obviněny oběti. Velmi mnoho reportáží o tom přinášela právě Bavorská televize, úplně se vyžívala v popisu, jak hrůzný to byl systém. Nic proti tomu, ale jen jsem se ptal, proč tedy používá stejných metod proti vlastním spolupracovníkům. A když jsem už u tohoto tématu, musím se zmínit o něčem, co mi stále přichází na mysl. Nemohu si vzpomenout, že by se nějak zvlášť hovořilo o těch, kteří žili v západním Německu a pracovali pro východ. Podle všech pravidel špionážní práce a politické diverze jich nemohlo být málo, mám pocit, že se jejich spisy asi nějak potratily, nikdo je nemohl najít, či je raději ani nikdo nehledal. Asi je to taková ta důsledná nedůslednost v jinak spořádaném společenském systému. Možná, že se jednou ještě vypravím do Bavorské televize a pokusím se ty faxy najít, paměť je jenom paměť, jeden se na ni nemůže vždy spolehnout, třeba bych opravdu jednou rád věděl, co jsem to tehdy o svém šéfovi říkal. Možná, že to opravdu bylo ještě horší, než se mi teď vybavuje. Obávám se však, že by to ve mně asi nevzbudilo žádný projev lítosti.