Zpět na hlavní stránku

Jak mne uvítala Gaza

 

Tak jsem třeba jednou točil s jedním údajným ideologickým vůdcem tohoto hnutí. Měl vysoké postavení na univerzitě v Gaze. Naše průvodkyně a překladatelka byla Arabka, musela se zahalit, během rozhovoru seděla v koutku a nesměla říct ani slovo, nikdo jí nepodal ruku. Se stejným pánem jsem točil o několik týdnů později. Pozval nás k sobě, jeho dům chránila od okolního světa tři metry vysoká zeď. Moje redaktorka byla ze Švýcarska, přes můj odpor běhala v šortkách a hluboce rozepnuté blůze, mé obavy byly zbytečné, ten muž jí s úsměvem podal ruku, pozval nás dál. Jeho žena ležela v plavkách na lehátku, povstala a bez stopy studu nám podala ruku, později servírovala občerstvení, nabízený alkohol jsme odmítli, bylo horko, poledne a my chtěli ještě pracovat.

Musím však přiznat, že v obou rozhovorech ten pan profesor odmítal jakoukoli příslušnost k nějaké organizaci, jen ji jaksi analyzoval a hovořil o jejích politických cílech. Měl rozum, nechtěl se stát terčem zájmu izraelské tajné služby Mossad. Byl by v té době označen za teroristu. Na druhé straně však nemohu potvrdit, že by s Hamásem něco měl, jen jsem „důvěřoval“ informacím z Gazy. Byl jsem tedy skeptický, důvod byl jednoduchý, sám jsem několikrát asi mylně informoval. Přiznávám, že vědomě. V té době jsem často doprovázel novináře do Gazy, pomalu jsem se stával „expertem“, byl jsem opravdu jedním z mála, kteří jezdili sem a tam. Každý byl žhavý dělat rozhovor s nějakým příslušníkem tajného a „teroristického“ společenství, patřilo to k dobrému tónu, tedy k dobré reportáži, která si pak zaslouží pochvalu od šéfredaktora. Podvolil jsem se požadavkům, člověk musí být flexibilní, jak se dnes říká, reagovat na poptávku.

Můj průvodce v Gaze to plně chápal, a vždy jsme proto mohli prezentovat někoho, kdo se postavil se zamaskovaným obličejem před mou kameru. Stálo to vždy jen pár dolarů, nikdy jsem se nepídil po tom, kdo se za tím šátkem přes obličej skrývá, asi to byli dobří přátelé mého průvodce, chtěli si také přivydělat. Mnohdy jsem to i trošku zdramatizoval, projížděl pomalu, skoro krokem určitými ulicemi, jako by nás někdo zvenku pohledem kontroloval, jako by chtěl vědět, že jedeme opravdu sami. Také sluneční brýle byly zakázány. Přiznám také, že v tom byla i troška škodolibosti, nějak jsem byl unaven každému vysvětlovat, že svět zde je trochu jiný, než by odpovědné hlavy v Evropě měly rády. Pravdivé ale bylo to s těmi brýlemi, nikdy jsem v Gaze nenosil sluneční brýle, bylo to nepříjemné, ale nutné, tmavé brýle byly prý „výsadou“ Izraelců. Pravdou je, že v té době opravdu operovaly speciální skupiny v civilu, které prováděly přepady a zatýkání.

 

 

Zpět na hlavní stránku