Zpět na hlavní stránku

Jak jsem poznal Budapešť

 

Gábor byl celkem malé postavy, poněkud silnější a stále někam pospíchal. Když jsme si řekli, že jdeme na kafe, tak ho vypil dřív, než si jeden stačil zapálit cigaretu, a už zase neklidně posedával. Tehdy ještě nebyly žádné mobily, takže stále běhal k telefonu a zařizoval a vyřizoval. Nikdo nikdy nevěděl, zda jsou to jeho privátní obchody nebo dělá něco pro nás. Byl taky celkem užvaněný. Když jsme ho požádali, aby se někoho na něco zeptal, tak to trvalo věčnost. On totiž vždy neopomenul vysvětlit, kdo jsme, co jsme, co děláme, proč to děláme, že na to máme povolení a že jsme slušní lidé, ale že nějak nevíme, kolikátého je. Po dlouhé době jsme přišli také na to, že mnohdy i podrobně vysvětlí, jak by měla znít odpověď. Dlouho mu to procházelo, nikdo z nás nerozuměl maďarsky a tehdejšímu redaktorovi to bylo jedno, protože věděl vždy předem, co chce slyšet. Mluvím zase o Petrovi. Měl zvláštní názory na to, jak se dělají filmy, respektive zpravodajství. Měl být vlastně raději u hraného filmu. Byl vždy strašně nervózní, když lidé při rozhovoru vykládali něco jiného, než si představoval. Realita ho jaksi nezajímala, měl o ní vlastní představu, kterou se snažil ztvárnit. Jednou jsme takhle zase točili ve Vídni rozhovor s profesorem Ringlem. Ten byl vždy velmi dobrý, když se chtěl někdo zabývat temnou stránkou rakouské duše a historie. Peter nebyl s jeho odpověďmi spokojen a rychle vyhledal asi tři roky starý materiál, kde to bylo řečeno „přesněji“.

Takže jsem vlastně vždy hledal jenom obrázky k jeho představám, jako bych ilustroval hotovou knihu. Pak ale přišel Dago a ten se zajímal o realitu. Gábor mu nebyl moc sympatický. Vždy nás vodil na stejná místa. Pověstná byla jeho samoobsluha. Když jsme potřebovali natáčet v obchodě s potravinami, tak jsme skončili vždy v jedné a té samé prodejně v Budapešti. Pomalu jsme měli dojem, že je jediná ve městě. Samozřejmě, že ne. Ale v téhle měl Gábor přítele, tedy vedoucího, a chodil tam nakupovat. Pochopitelně byl asi se zvláštní péčí obsloužen a dostával i věci, které by jinak zůstávaly pod pultem. Tu se tedy zrodil první konflikt. Najednou stál před problémem, protože jsme klidně zastavili u nějaké samoobsluhy a řekli: „Tady chceme točit.“ Všelijak se kroutil a snažil se vysvětlit, že to není dobré. Riskli jsme to a šli dovnitř. Vedoucí uměl německy a najednou nebyl problém vybalit i kameru a točit. Gáborovi to vůbec nevonělo, protože i odpovědi byly poněkud jiné, jaksi ostřejší a kritičtější. Měl jsem pocit, že se náš průvodce poněkud potí strachy, zda nedostane jednu po kebuli, že jako netočíme tak jako doposud. Přeci jenom něco takového jako cenzura existovalo i v Maďarsku.

 

Zpět na hlavní stránku